Žalmy 104

1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.