| 1 | Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. |
| 2 | Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? |
| 3 | Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? |
| 4 | Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? |
| 5 | Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, |
| 6 | Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? |
| 7 | Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. |
| 8 | Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. |
| 9 | Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. |
| 10 | Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? |
| 11 | Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. |
| 12 | Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. |
| 13 | Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. |
| 14 | Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. |
| 15 | Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, |
| 16 | Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. |
| 17 | Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. |
| 18 | Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, |
| 19 | A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. |
| 20 | Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, |
| 21 | Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, |
| 22 | Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota. |
