| 1 | Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. |
| 2 | Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. |
| 3 | A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. |
| 4 | Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. |
| 5 | Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: |
| 6 | Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. |
| 7 | O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, |
| 8 | By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: |
| 9 | Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. |
| 10 | Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? |
| 11 | Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: |
| 12 | Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. |
| 13 | Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. |
| 14 | Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. |
| 15 | Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, |
| 16 | Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, |
| 17 | Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. |
| 18 | Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, |
| 19 | Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. |
| 20 | Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. |
| 21 | Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. |
| 22 | Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. |
