| 1 | Tedy odpověděl Job a řekl: |
| 2 | Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé? |
| 3 | Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho. |
| 4 | Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody. |
| 5 | Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl. |
| 6 | Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu. |
| 7 | Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého. |
| 8 | Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho. |
| 9 | By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím. |
| 10 | Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži. |
| 11 | Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval. |
| 12 | Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho. |
| 13 | On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí. |
| 14 | A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm. |
| 15 | Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho. |
| 16 | Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne, |
| 17 | Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty. |
