| 1 | Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého. |
| 2 | Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich. |
| 3 | Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. |
| 4 | Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim. |
| 5 | Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem, |
| 6 | Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí. |
| 7 | V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali, |
| 8 | Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země. |
| 9 | Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví. |
| 10 | V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati. |
| 11 | Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli. |
| 12 | Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své. |
| 13 | Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže. |
| 14 | Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. |
| 15 | Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. |
| 16 | A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, |
| 17 | Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají. |
| 18 | Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá. |
| 19 | Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. |
| 20 | Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. |
| 21 | Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. |
| 22 | Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. |
| 23 | Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. |
| 24 | Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. |
| 25 | Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. |
| 26 | Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. |
| 27 | Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. |
| 28 | Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. |
| 29 | Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. |
| 30 | Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. |
| 31 | A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících. |
