| 1 | Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou? |
| 2 | Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest. |
| 3 | Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho. |
| 4 | Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí? |
| 5 | Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza. |
| 6 | Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze. |
| 7 | Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně. |
| 8 | Jedna druhé se přídrží, a nedělí se. |
| 9 | Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání. |
| 10 | Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují. |
| 11 | Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce. |
| 12 | Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází. |
| 13 | V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost. |
| 14 | Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje. |
| 15 | Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu. |
| 16 | Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují. |
| 17 | Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř. |
| 18 | Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé. |
| 19 | Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové. |
| 20 | Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím. |
| 21 | Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě. |
| 22 | Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři. |
| 23 | Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny. |
| 24 | Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu. |
| 25 | Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami. |
| 26 | |
| 27 | |
| 28 | |
| 29 | |
| 30 | |
| 31 | |
| 32 | |
| 33 | |
| 34 | |
