| 1 | Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. |
| 2 | Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: |
| 3 | Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. |
| 4 | Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. |
| 5 | Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. |
| 6 | Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. |
| 7 | Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, |
| 8 | Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. |
| 9 | Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, |
| 10 | Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. |
| 11 | Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. |
| 12 | Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? |
| 13 | Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: |
| 14 | Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, |
| 15 | Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. |
| 16 | Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. |
| 17 | Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? |
| 18 | A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? |
| 19 | Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? |
| 20 | Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? |
| 21 | Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne. |
