| 1 | Synu můj, slíbil-lis za přítele svého, podal-lis cizímu ruky své, |
| 2 | Zapleten jsi slovy úst svých, jat jsi řečmi úst svých. |
| 3 | Učiniž tedy toto, synu můj, a vyprosť se, poněvadžs se dostal v ruku přítele svého. Jdi, pokoř se, a probuď přítele svého. |
| 4 | Nedej usnouti očím svým, a zdřímati víčkám svým. |
| 5 | Vydři se jako srna z ruky, a jako pták z ruky čižebníka. |
| 6 | Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho, a nabuď moudrosti. |
| 7 | Kterýž nemaje vůdce, ani správce, ani pána, |
| 8 | Připravuje v létě pokrm svůj, shromažďuje ve žni potravu svou. |
| 9 | Dokudž lenochu ležeti budeš? Skoro-liž vstaneš ze sna svého? |
| 10 | Maličko pospíš, maličko zdřímeš, maličko složíš ruce, abys poležel, |
| 11 | V tom přijde jako pocestný chudoba tvá, a nouze tvá jako muž zbrojný. |
| 12 | Člověk nešlechetný, muž nepravý chodí v převrácenosti úst. |
| 13 | Mhourá očima svýma, mluví nohama svýma, ukazuje prsty svými. |
| 14 | Převrácenost všeliká jest v srdci jeho, smýšlí zlé všelikého času, sváry rozsívá. |
| 15 | A protož v náhle přijde bída jeho, rychle setřín bude, a nebudeť uléčení. |
| 16 | Těchto šesti věcí nenávidí Hospodin, a sedmá ohavností jest duši jeho: |
| 17 | Očí vysokých, jazyka lživého, a rukou vylévajících krev nevinnou, |
| 18 | Srdce, kteréž ukládá myšlení nepravá, noh kvapných běžeti ke zlému, |
| 19 | Svědka lživého, mluvícího lež, a toho, jenž rozsívá různice mezi bratřími. |
| 20 | Ostříhejž, synu můj, přikázaní otce svého, a neopouštěj naučení matky své. |
| 21 | Přivazuj je k srdci svému ustavičně, a k hrdlu svému je připínej. |
| 22 | Kamžkoli půjdeš, ono tě zprovodí, když spáti budeš, bude tě ostříhati, a když procítíš, bude s tebou rozmlouvati, |
| 23 | (Nebo přikázaní jest svíce, a naučení světlo, a cesta života jsou domlouvání vyučující), |
| 24 | Aby tě ostříhalo od ženy zlé, od úlisnosti jazyka ženy cizí. |
| 25 | Nežádejž krásy její v srdci svém, a nechať tě nejímá víčky svými. |
| 26 | Nebo příčinou ženy cizoložné zchudl bys až do kusu chleba, anobrž žena cizoložná drahou duši ulovuje. |
| 27 | Může-liž kdo skrýti oheň v klíně svém, aby roucho jeho se nepropálilo? |
| 28 | Může-liž kdo choditi po uhlí řeřavém, aby nohy jeho se neopálily? |
| 29 | Tak kdož vchází k ženě bližního svého, nebudeť bez viny, kdož by se jí koli dotkl. |
| 30 | Neuvozují potupy na zloděje, jestliže by ukradl, aby nasytil život svůj, když lační, |
| 31 | Ač postižen jsa, navracuje to sedmernásobně, vším statkem domu svého nahražuje: |
| 32 | Ale cizoložící s ženou blázen jest; kdož hubí duši svou, tenť to činí; |
| 33 | Trápení a lehkosti dochází, a útržka jeho nebývá shlazena. |
| 34 | Nebo zůřivý jest hněv muže, a neodpouštíť v den pomsty. |
| 35 | Neohlídá se na žádnou záplatu, aniž přijímá, by i množství darů dával. |
