| 1 | Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. |
| 2 | Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; |
| 3 | Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení; |
| 4 | Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování; |
| 5 | Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání; |
| 6 | Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení; |
| 7 | Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení; |
| 8 | Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje. |
| 9 | Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje? |
| 10 | Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili. |
| 11 | Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce. |
| 12 | Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém, |
| 13 | Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží. |
| 14 | Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho. |
| 15 | To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo. |
| 16 | Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost. |
| 17 | I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku. |
| 18 | Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům. |
| 19 | Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. |
| 20 | Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu. |
| 21 | Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi? |
| 22 | Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm? |
